Je mi 40 let, jsem rozvedená máma malého školáka a od roku 2018 žiju ve Vídni. Práce s turisty se vine jako červená nit celým mým životem: provázím turisty ve čtyřech jazycích tady v Rakousku (přečíst si víc >>) a několikrát do roka doprovázím Američany na dvoutýdenních plavbách po Dunaji či Rýně jako cruise manager. Přečíst si víc >>
Všechno, co dnes mám a umím, začalo provázením v Praze při studiu na vysoké škole. Z dobře placené brigády se stala celoživotní vášeň a taky plán B, kdykoliv jsem v životě nevěděla, kudy kam. A přiznávám se rovnou, že práce průvodkyně nebyla žádná moje touha od dětství a ani jsem se v 18 letech v Praze bůh ví jak nevyznala!
Před kurzem jsem o Praze skoro nic nevěděla
Když mi bylo asi 16 let, přijeli k nám tátovi známí z Francie a já jsem dostala za úkol provést je po Praze. Tak tak jsem trefila z Václaváku na Staromák a můj nejlepší výkon byl, vzít je na Petřínskou rozhlednu a do bludiště, protože to jediné jsem bezpečně znala.
Když jsem potom o 2 roky později chodila do průvodcovského kurzu, nadšení často střídaly mžitky před očima, kolik toho v Praze je! Vůbec jsem netušila, jak se to všechno naučím! Hodiny výpisků, podtrhávání a memorování se ale vyplatily. Koneckonců, nebylo to horší než maturita. A i když jsem měla v den zkoušky stažený žaludek, zvládla jsem to.
Moje první prohlídky
Průvodců v Praze není nikdy dost a já jsem dostala šanci hned po prvním telefonátu. Šéfová malé agentury mě vzala po trase a ukázala mi, kudy mám jít a na co skupinu upozorňovat. I když jsem byla ještě hodně nadrcená ze zkoušek, viděla jsem, že mám ještě co zlepšovat a chtělo se mi nástup „do terénu“ o několik týdnů odložit. Naštěstí jsem to neudělala. Protože ti, co to odkládali, už pak nikdy nezačali.
Ti, co to odkládali, už pak nikdy nezačali!
V den mé první prohlídky jsem se drtila vytisknutá skripta do poslední chvíle. Děsila mě představa, že se mě budou turisté ptát na všechno možné a já jim buď nebudu rozumět, anebo nebudu znát odpověď. Na malý papírek jsem si ještě sepsala trasu krok za krokem a pak předstírala, že jejich potutelný úsměv při pohledu na papírek v dlani nevidím.
Moje první prohlídky rozhodně nepatřily k těm nejlepším, ale skupinky byly na začátku sezony celkem malé a lidi trpěliví. Po pár měsících už jsem si nemusela cestou do práce nic opakovat a postupně se učila i jiné trasy. I moje angličtina se zlepšovala, jak jsem neustále konverzovala s klienty a naposlouchala si jejich výrazy a výslovnost. A můj výdělek? V sezoně nebyl trojnásobný, ale šestinásobný!
Konec jedné éry
Ve druhém ročníku jsem vyjela na Erasmus do Portugalska a po návratu začala aktivně provázet v portugalštině. Nebylo těžké se uchytit, protože do Prahy tehdy jezdily desetitisíce Portugalců a Brazilců a poptávka rostla. S nimi jsem jezdila i na exkurze mimo Prahu a naučila se nové destinace, jako Konopiště nebo Karlovy Vary. Tahle idylka však po roce skončila.
Ačkoliv se mi dařilo mezi turisty, na fakultě jsem se neúspěšně plácala v literárních rozborech a vůbec nechápala smysl toho všeho. Cítila jsem, že tam nezapadám. Nakonec mě po několika marných pokusech v šestém semestru vyhodili! Připadala jsem si úplně k ničemu. Bylo září, všichni ostatní si vesele plánovali přednášky, zatímco já visela ve vzduchoprázdnu! Byl čas dát si pauzu a rozhodnout se, co dál.
Provázení jako Plán B
Rozhodla jsem se rok někde pracovat, po večerech se připravovat na přijímačky z matematiky a v létě to zkusit na Cestovní ruch na VŠE. Personalisty můj životopis zaujal. Cizí jazyky jsem díky provázení opravdu vypilovala a ocenili i práci s lidmi. Ale kvůli jednomu roku se mi nechtělo investovat čas a energii do složitého zaučování, nehledě na to, že jsem chtěla mít čas na tu matematiku.
A tehdy mi provázení vytrhlo trn z paty. Zařídila jsem si živnosťák a vrhla se do provázení naplno. Obvolala jsem všechny cestovní agentury v Praze, abych měla plný diář a začala jsem provázet i španělsky. Po roce jsem se dostala na vysněnou školu a provázení mohla elegantně zredukovat jen na množství, které jsem zvládala při studiu.
Nová kariéra na lodi
V červnu 2012 jsem měla před státnicemi a cítila, že potřebuju změnu. Buď dítě, nebo nějaký výrazný posun v kariéře. A tu jsem se díky záskoku za nemocnou kolegyni dostala ke skupině turistů z lodi. Do té doby jsem ani netušila, že něco takového existuje! A že cruise manager, který se na lodi o skupinu stará, vydělává minimálně trojnásobek toho, co já v Česku! To byla ta příležitost, na kterou jsem čekala!
Pohovor se konal ve švýcarské Basileji a probíhal v angličtině, přičemž můj budoucí šéf hbitě přepínal do němčiny a španělštiny a ověřoval si mou pohotovost. To mě samozřejmě nevyvedlo z míry, dvojjazyčné prohlídky jsem dělávala běžně. Desetiletá praxe s turistickými skupinami a portugalština k tomu byla velkou výhodou a já vysněné místo dostala!
Provázení v Německu jako networking i přivýdělek
Následujících šest let jsem trávila třetinu roku na plavbách. Cestovala jsem po celé Evropě a můj přítel té flexibility využil a rozhodl se vyzkoušet práci v Německu. Žili jsme nejdřív ve Frankfurtu a pak v jihoněmecké Kostnici. Wow! To už nebylo jako Erasmus, ale doopravdy! Abych se trochu rozkoukala a seznámila, organizovala jsem tam prohlídky zdarma pro další „expaty“, jako jsem byla já. Skvěle to fungovalo a časem se z toho stal i přivýdělek.
Bylo to právě v Kostnici, kde se nám narodil syn a já jsem chtěla trávit víc času doma a méně na řekách. Už jsem věděla, že provázení bude to pravé. O mé služby dokonce projevilo zájem místní Infocentrum. Konec konců, byla jsem jediná česky mluvící průvodkyně ve městě, kde byl upálen Jan Hus! Ale týden po úspěšném pohovoru mi manžel oznámil, že se budeme stěhovat do Rakouska!
Průvodcovský kurz ve Vídni
To byla zásadní čára přes rozpočet, protože k legálnímu provázení v Rakousku bylo oproti Německu zapotřebí absolvovat třísemestrální kurz a složit náročné zkoušky! Nejen z historie, ale i práva, účetnictví nebo marketingu. Všechno německy! A kde sehnat hlídání ani ne dvouletého syna, když máte manžela pilota a rodina žije v Praze? A jak skloubit docházku s plavbami? Na první pohled neřešitelná situace.
Ale já jsem se přesto přihlásila. Provázení ve Vídni už nebyl jen nějaký cíl: byl to můj sen, ke kterému jsem se upínala a nechtěla jsem si ho nechat vzít. Koordinovat chůvy a do toho pracovat bylo extrémně náročné a o to efektivněji jsem se musela připravovat. Naučila jsem se, jak se učit na zkoušky, jak si zorganizovat hromady materiálu a jak si se spolužáky rozdělit práci.
Využila jsem toho, že jsem díky práci na lodi měla kontakty na místní průvodce a zjistila jsem si od nich všechny podrobnosti ke zkoušce. Náš kurs nebyl zrovna nejlepší, ale měla jsem představu o tom, co musíme umět, a motivovala jsem spolužáky k intenzivní přípravě po vlastní ose.
Kdo nepodcení přípravu, vyhraje!
Abych nemusela do kola řešit hlídání syna po večerech, organizovala jsem studijní večery u sebe v obýváku. Procházeli jsme učivo z kurzu a vypracovávali zadání z minulých let. Přes den jsme trénovali jak prohlídkové trasy, tak provázení v hlavních památkových objektech. A vyplatilo se! Všichni spolužáci, kteří participovali na mých „soukromých přípravkách“ zkoušku složili napoprvé. Včetně mě!
Dneska je synovi šest let. Zatímco je ve škole, zvládnu udělat s turisty polodenní okruh městem, naobědvat se a zbytek dne se mu můžu plně věnovat. Práce s turisty mě stále nabíjí neskutečnou energií a každému bych přála ten pocit zažít! Pokud právě stojíte na začátku kariéry jako já před dvaceti lety, tak mi věřte, že vás pár let provázení nevybaví do života jen novými dovednostmi, ale i vědomím, že máte v případě nouze i plán B!